Úřad městské části Praha-Slivenec

Volejte: 251 818 044, 251 813 754

Pište: slivenec@praha-slivenec.cz

Facebook | Google+

background

Zájezdy seniorů 2017

11. 5. 2017 – BRNO – VILA TUGENDHAT

Popis

VILA TUGENDHAT

Vila Tugendhat se nachází na adrese Černopolní 45. Pozemek v příkrém svahu, na kterém byla vila vybudována, byl součástí velkého pozemku, patřícího k vile otce Grety Tugendhatové, známého brněnského textilního průmyslníka Alfreda Löw-Beera, který horní část svého pozemku dceři věnoval jako svatební dar a celou stavbu domu také financoval. Architekt Ludwig Mies van der Rohe dostal v roce 1928 od investorů volnou ruku včetně finančního rámce. Stavba přišla na pět milionů prvorepublikových Kč, za tu cenu se dalo postavit 30 běžných rodinných domů. Díky dostatku peněz se tu však mohly použít unikátní technologie a moderní materiály.
Vila je označována, spolu s německým pavilónem na výstavě EXPO v Barceloně 1929, za nejvýznačnější předválečné dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který je považován za jednoho z otců moderní architektury 20. století. Zároveň je to stavba, která spoluurčila nová měřítka moderního bydlení. Patří k základním dílům světové moderní architektury – funkcionalismu. Výjimečnost vily spočívá i ve smutném faktu, že většina staveb, které vytvořil van der Rohe v Evropě, byla zničena. Právě vila Tugendhat a jeho německý pavilon v Barceloně 1929 jsou přitom pokládány za jeho nejlepší předválečná díla. Dodnes architekti napodobují zejména propojení zahrady a interiéru.

Dům byl ve své době převratný z několika důvodů:
– obyvatelný nepřerušovaný prostor
– okna hlavního obytného prostoru bylo možné zcela spustit do podlahy a splynutí interiéru s přírodou v zahradě bylo velmi působivé
– nosný systém budovy tvoří ocelový skelet, stropy tudíž nenesou zdi, ale 29 ocelových nýtovaných sloupů profilu kříže, v obytných místnostech obaleny chromovaným plechem. Toto řešení bylo v rodinném domě použito poprvé.

Samotný prostor je tvořen třemi patry, přesto že z pohledu z ulice vila působí jako přízemní jednopodlažní budova.
Horní patro obsahuje přijímací halu, oddělené ložnice manželů Tugendhatových (se sociálním zařízením), dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky (druhé sociální zařízení) a rozlehlou terasu. K hornímu patru přiléhá také byt správce a garáž pro dvě auta. Konstrukci vily tvoří ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné zdivo. Terasy a schodiště mají travertinové obklady. Nosné ocelové pilíře architekt nijak neskrýval, jen je v Obytné části nechal obalit chromovanými krytkami.
Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Obsahuje volný prostor náznakově dělený závěsy, jednou dřevěnou půlkruhovou stěnou (oddělující jídelní prostor) a jednou tzv. onyxovou příčkou, oddělující pracovní prostor od obývacího. Onyxová stěna (nejde zde o minerál onyx, nýbrž o odrůdu aragonitu) má tu jedinečnou vlastnost, že pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva. Pořízení onyxové stěny bylo však velmi nákladné – stěna stála 200 000 prvorepublikových korun. Součástí prostředního patra je i skleněnou stěnou oddělená zimní zahrada, která měla své vlastní mikroklima. Celá přední strana pokoje je prosklená sedmi velkými tabulemi velmi průzračného skla o rozměrech 5 x 3,5 metru a síle 9,8 mm. Dvě z těchto tabulí bylo možno posouvat elektromotory, případně je celé zasunout pod podlahu a otevřít tak pokoj do zahrady. Právě toto propojení proskleného hlavního obytného prostoru vily se zimní zahradou je nejvíce dokumentovaným a zmiňovaným fenoménem vily Tugendhat.
Spodní patro, které je v současné době přístupné v rámci rozšířeného návštěvního okruhu, bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí (strojovna vzduchotechniky, kotelna, strojovna pro elektrické spouštění oken, prádelna, fotokomora, místnost pro kožichy). Vytápění prostředního patra bylo na tehdejší dobu pokrokovým – na rozdíl od horního a spodního patra, kde byly normální radiátory, se prostřední patro vytápělo horkým vzduchem. Horký vzduch bylo možno pomocí technického zařízení, umístěného ve zvlášť vyhrazené místnosti ve spodním patře, nejdříve smísit s čerstvým vzduchem přiváděným průduchem z technické terasy nebo v létě s chladným vzduchem z chladící místnosti, kde byl ochlazován vodou polévanými mořskými kameny. Smíšený vzduch byl poté zbaven nečistot v olejovém filtru, následně „provoněn“ ve filtru z cedrových hoblin a pak vháněn do obytného patra průduchy v podlaze a ve stěnách.
Ve spodním patře jsou také vystaveny fotografie Fritze Tugendhata dokumentující stavbu a zařízení vily. Právě Tugendhatova záliba ve fotografování byla důležitým zdrojem pro původní vzhled domu, podle kterého se orientovaly návrh a provedení rekonstrukce vily v letech 2010–2012.

Historie vily
Architekt Ludwig Mies van der Rohe přijel do Brna v září 1928 a koncem tohoto roku vytvořil architektonický návrh. Stavba byla zahájena v červnu roku 1929, jako generální dodavatel byla zvolena brněnská firma Mořice a Artura Eislerových. Na stavbě se podílela řada domácích i zahraničních firem, přírodní materiál se dovážel z různých koutů světa. Vila byla vybudována v rekordně krátké době, stavba trvala pouhých 14 měsíců a v prosinci 1930 se manželé Tugendhatovi již mohli do vily nastěhovat.
Manželé Tugendhatovi však vilu obývali pouze do roku 1938, kdy jakožto Židé v obavě o svůj další osud opustili před hrozbou německé expanze Československou republiku. Jelikož odjeli relativně brzy, ještě před Mnichovskou dohodou, stačili si s sebou odvézt velkou část vnitřního vybavení svého domu.
Samotná budova se nevyhnula obsazení německými okupačními úřady. Na podzim roku 1939 ji zabavilo gestapo a o tři roky později byla dokonce zapsána jako majetek Velkoněmecké říše. V letech 1942–1945 měl vilu pronajatou Willy Messerschmitt, ředitel Klöcknerwerke v Brně, který ji využíval jako byt a kancelář. Inicioval první zásadní stavební úpravy (zvýšení komína, zazdění mléčného skla ve vstupní hale a průchodu na horní terasu). Během války byla také odstraněna zaoblená stěna z makassarského ebenu, vytvářející jídelní kout vily.
V roce 1945 zabrala vilu Rudá armáda a použila ji k ubytování sovětských vojáků, a to včetně jejich koní. V této době byla zničena převážná část zbylého vybavení a mobiliáře, například police knihovny z exotického dřeva posloužily za otop. Největší ztráta však nastala již několik měsíců předtím, kdy byla při náletu na Brno výbuchem pumy zničena všechna okna hlavního obytného prostoru kromě jednoho, které bylo v té době zřejmě zasunuto do podlahy. Tato koncepčně důležitá část vily byla nahrazena provizorním zasklením z malých skleněných tabulek do nově vložených dřevěných rámů.
Technická struktura stavby však zůstala i přes válečné újmy zachována. Po osvobození vila sloužila jako soukromá škola rytmiky a taneční gymnastiky paní Karly Hladké, a to v rozmezí let 1945–1950. Pak byla vila předána Státnímu ústavu léčebného tělocviku, který zde prováděl rehabilitaci dětí s vadami páteře a špatným držením těla. V 60. letech se ozývaly hlasy o významu vily jako památky moderní architektury. Tyto hlasy byly vyslyšeny ale až 6. prosince 1969, kdy byl dům zapsán do Státního seznamu kulturních památek.
V 80. letech 20. století proběhla stavební rekonstrukce, která již tenkrát byla často kritizována. Tato kritika se týkala hlavně nedůslednosti při zasklívání hlavního obytného prostoru (nepodařilo se sehnat patřičně veliké tabule skla, nová skla byla slepena silikonem ze dvou dílů). Použita byla zcela běžná skla, na rozdíl od původních, která byla leštěná unikátní a velmi nákladnou technikou tak, aby se prakticky neleskla. Jediné dochované původní pohyblivé sklo bylo zničeno. Zničeno bylo také do té doby dochované zařízení koupelny (kovové baterie, umyvadla, obkladačky). Chromované doplňky a osvětlovací tělesa byly nahrazeny běžnými, typovými výrobky osmdesátých let.
Od počátku 90. let do roku 1994 sloužila stavba komerčním účelům.
Dne 8. června 1992 bylo ve vile vedeno první kolo koaličních rozhovorů vítězů tehdejších voleb, mezi předsedou vlády České republiky Václavem Klausem a předsedou vlády Slovenské republiky Vladimírem Mečiarem. Dohoda o rozdělení Československa byla podepsána 26. srpna také ve vile Tugendhat. Následně se zde ještě o rok později jednalo o dělení federálního majetku.
Z rozhodnutí Rady města Brna byla vila předána do užívání Muzeu města Brna, které ji od 1. července 1994 veřejnosti zpřístupnilo jako památník moderní architektury.
V roce 2001 byla vila Tugendhat zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.
V roce 2004 začaly pokusy o další rekonstrukci vily. Soutěž, kterou vyhrála společnost OMNIA projekt, s.r.o., však byla označena za zmanipulovanou a v roce 2008 antimonopolním úřadem na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušena. Potomci původních majitelů žádali v letech 2006 a 2007 o navrácení vily a nabízeli provedení rekonstrukce na vlastní náklady, to však město Brno odmítlo a nakonec přistoupilo k tomu, aby společnost OMNIA Projekt realizovala svůj původní vítězný projekt.
V letech 2010 až 2012 tak byla vila kvůli rekonstrukci, která stála 174 milionů korun, uzavřena a znovu otevřena až 29. února 2012 (pro veřejnost 6. března). Primátor města Brna Roman Onderka při té příležitosti obhajoval výjimečností stavby výši vstupného, které bylo stanoveno na 350 Kč za delší z nabízených okruhů.
V rámci rekonstrukce se do vily vrátila např. část původní půlkruhové stěny z makassarského ebenu vyznačující jídelní kout, která byla krátce předtím objevena historikem umění Miroslavem Ambrozem v menze v budově brněnské právnické fakulty, kde v době druhé světové války mělo svůj bar gestapo.

Vila Tugendhat (musí se jít na tři skupiny – což časově naruší volno na oběd, s čímž účastníci musí počítat). Odpoledne pěší prohlídkový okruh historickým centrem, mimo jiné: Zelný trh, Stará radnice, Brněnský drak, Brněnské kolo, socha Moravského Jošta a další. Před odjezdem zpět i osobní volno kolem náměstí Svobody.


Průběh

Již dlouho nebyl takový zájem o zájezd pro slivenecké seniory, jako  o návštěvu proslulé vily Tugendhat v Brně.

Obavy o cestu po opravované D1 se naplnily až cestou zpět, ale to jsme si říkali, že máme štěstí, že se to nestalo cestou tam a nepřišli jsme tak o návštěvu unikátní vily.

Byli jsme rozděleni na tři skupiny a tak jsme měli všichni dostatek času prohlédnout si vilu ze všech stran i krásnou zahradu, která vilu obklopovala.

Prohlídku interiéru jsme absolvovali s  úžasným průvodcem, který nás všechny nakazil svým nadšením a zaujetím s jakým nám vše ukazoval a předváděl.  Mimořádné vkusné vybavení a onyxová stěna, která se rozsvítila dopadajícím sluncem, byly krásným zážitkem.

Poté jsme se s paní průvodkyní vydali prozkoumat Brno, šli jsme od Zelného trhu kolem Staré radnice s “Brněnským drakem”, okolo nezvyklého orloje až k soše markraběte Jošta na Moravském náměstí. Došlo i na posezení v kavárně a pak již následovala cesta domů.


8. 6. 2017 – VELEHRAD A STRÁŽNICE

Popis

Velehrad je obec v okrese Uherské Hradiště ve (Zlínském kraji), 6 km severozápadně od Uherského Hradiště. Žije zde asi 1,3 tisíce obyvatel a nachází se zde jedno z nejvýznamnějších poutních míst České republiky, které je každoročně 5. července cílem Národní pouti na Velehradě, jež se koná u příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje. V lidové tradici je Velehrad ztotožňován s hlavním střediskem Velké Moravy Veligradem. Ten byl hlavním městem a mocenským centrem Velkomoravské říše. Veligrad jako takový je sice popsán v řadě historických pramenů, ale o jeho přesném umístění se vedly často diskuze a býval ztotožňován s mnoha místy na dnešní východní Moravě či západním Slovensku, nejčastěji pak se Starým Městem u Uherského Hradiště a Valy u Mikulčic. Nejstarší doklad pro jméno Velehrad je až v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1131, ale bez bližší identifikace.
Velehradský jezuitský klášter, původně cisterciácký, byl založen kolem roku 1228. Jednalo se o stavbu v románském slohu s vlivem rané gotiky. V roce 1421 klášter vypálili moravští husité a k jeho obnově došlo až na konci 16. století. V průběhu třicetileté války byl klášter zpustošen dvakrát. Po těchto událostech následovala raně barokní přestavba (1629–1635), jenže v roce 1681 došlo v klášteře ke zničujícímu požáru. Důsledkem něho byla rozsáhlá přestavba konventu a kostela, která probíhala na přelomu 17. a 18. století. V roce 1784 byl klášter v rámci Josefínských reforem zrušen. V roce 1890 objekt získali jezuité, kteří jej drželi až do nástupu komunismu. V roce 1990 se jezuité do kláštera vrátili a tentýž rok postil Velehrad svojí návštěvou papež Jan Pavel II. doprovázen Františkem kardinálem Tomáškem. Na památku této události na nádvoří před bazilikou vztyčen velký kříž s papežským znakem.
Součástí kláštera je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, nejvýznamnější poutní bazilika v České republice. Navzdory mnohým přestavbám jí však zůstal uchován románsko-gotický charakter. V rámci přestaveb postupně vzniklo 14 samostatných pobočných kaplí a zcela byla předělána střecha a věže baziliky. Z kostela na basiliku minor byla povýšena v roce 1927 a v červnu 1985 obdržela od papeže Jana Pavla II. Zlatou růži, což je drahocenná posvěcená dekorace z čistého zlata, kterou papež uděluje jako zvláštní vyznamenání osobnostem, chrámům, městům či vládám pro jejich katolického ducha a loajalitu ke Svatému stolci. Hlavní oltář je zhotoven z bílého kararského mramoru, doplňují jej porfyritové desky s benátskou mozaikou, dva adorující andělé a pod mensou se nachází skupina reliéfů s cyrilometodějskou tematikou: smrt sv. Metoděje uprostřed, loučení bratří v Římě před smrtí Konstantina (Cyrila) vlevo, sv. Metoděj přijímající od papeže Hadriana II. arcibiskupské pallium vpravo, po stranách pak postavy sv. Václava a sv. Ludmily. Za oltářem se nachází sarkofág s tělem kardinála Tomáše Špidlíka. Pod bazilikou byly za poslední přestavby koncem 17. století vybudovány krypty, a to jako základy pro barokní pilíře mezi jednotlivými kaplemi v bazilice. Krypty byly využívány k pohřbívání řeholníků a dobrodinců kláštera. V polovině 18. století byly z důvodu výskytu spodní vody zazděny, a časem se na ně zcela zapomnělo. Ve 20. století došlo k propojení malých krypt, což umožnilo zpřístupnění kdysi samostatných prostor a také přístup k pozůstatkům románské průčelní stěny s portálem. Délka prostor dnes činí asi 400 metrů. V podzemí baziliky je v současné době mimo jiné umístěno lapidárium s historickými kamennými fragmenty vztahujícími se k Velehradu.

Strážnice je město ležící 15 km severovýchodně od Hodonína, na levém břehu říčky Veličky. V roce 2016 zde žilo přes 5 600 obyvatel. Jeho historické jádro je městskou památkovou zónou. Počátky samotného města jsou spojovány s upevňováním hranic českého království v době vlády Přemysla Otakara II. v 2. polovině 13. století, kdy došlo k trvalému připojení Strážnicka k Moravě. Na ochranu zemských hranic bylo zbudováno několik hradů, mezi nimiž se nacházel i hrad ve Strážnici, vystavěný po roce 1260. Samotné jméno města je odvozováno od strážní funkce, kterou měl hrad položený v těsné blízkosti moravské hranice vykonávat. Na počátku 16. století zakoupili město Žerotínové. V době jejich vlády prožívala Strážnice dobu svého největšího rozmachu, městu a řemeslnickým cechům byla udělena rozsáhlá privilegia. Starý vodní hrad byl přestavěn do podoby renesančního zámku s vnitřními arkádami. Žerotínové podporovali ve městě bratrské školství, v letech 1604–1605 navštěvoval vyšší bratrskou školu Jan Amos Komenský.  Okolo poloviny 18. století byl vybudován barokní chrám Panny Marie s klášterní kolejí, později také gymnázium. V první polovině 19. století byl upraven zámecký park se zahradou, v roce 1824 byl před zámkem postaven přes Moravu řetězový most. Na počátku 20. století se původně zemědělské město dočkalo i postupné industrializace. Do současnosti se z tradičních oborů řemesel udržela výroba modrotisku. V prostorách amfiteátrů zámeckého parku, ale také ve vinohradnickém areálu a ve skanzenu, se pravidelně poslední víkend v červnu, a to již od roku 1946, koná Mezinárodní folklorní festival.
Strážnický skanzen je v otevřené krajině umístěná část národopisného muzea vesnice jihovýchodní Moravy. S jeho výstavbou se započalo v roce 1973. Koncepce vychází z představy iniciátorů vzniku muzea přiblížit veřejnosti lidové stavitelství jednotlivých oblastí Slovácka, a proto je skanzen rozdělen do areálů představujících tyto regiony. Od roku 1981 jsou zpřístupněny areály Moravských Kopanic, luhačovického Zálesí, Horňácka, technických vodních staveb, vinohradnický areál a areál lučního hospodářství. Celkem je zde umístěno 64 objektů v terénu, který byl uměle modelován navážkami a vysazen zelení tak, aby odpovídal původnímu prostředí.


Průběh

Velehrad

8. 6. 2017 brzy ráno odjíždíme na Moravu, počasí bude krásné. Jízdu autobusem komplikuje havárie kamionu před Brnem, na dálnici stojíme asi 90 minut. Velehrad nás přivítal v plné kráse, vše je opravené, okolí čisté, upravené architekty. Prohlížíme si interiér klášterní baziliky, která je vyzdobena špičkovými barokními umělci, sejdeme do podzemí, kde je lapidárium. Poutní místo s cisterciáckým klášterem – národní kulturní památka – je velkolepé.

Strážnice

Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, vybudované v letech 1973 – 81 je umístěno v zeleni na velkém prostoru. Prošli jsme ukázky lidového stavitelství – Moravské Kopanice, Luhačovické Zálesí, Horňácko, Dolňácko. Mimořádný je soubor vinohradnických staveb. V pozdním odpoledni jsme se vraceli domů – žel, autobus opět uvízl v dlouhé koloně aut, čekali jsme přes hodinu, než jsme se rozjeli k Brnu. Doma jsme byli po 21. hodině – výlet byl moc zajímavý a pěkný.


21. 9. 2017 – PARDUBICE, KLADRUBY NAD LABEM

Popis

Pardubice jsou statutárním městem na východě Čech, metropole Pardubického kraje – na soutoku řek Labe a Chrudimky. S téměř 90 tisíci obyvateli jsou desátým největším městem České republiky. Hlavními průmyslovými odvětvími města jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. Pardubice jsou proslavené perníkem, a to již od 16. století (tradiční spojení „pardubický perník“ je chráněné označení původu Evropské unie), dále dostihovými závody Velká pardubická, motocyklovými závody Zlatá přilba, a v neposlední řadě i výrobou plastické výbušniny pod značkou Semtex.
První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, k roku 1340 jsou už připomínány jako město. V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný Pardubický zámek – můžeme obdivovat dodnes. Za pánů z Pernštejnů prodělaly Pardubice největší rozkvět. Na konci 16. století a v 17. století nastal úpadek. Nový rozvoj města přišel od poloviny 19. století s připojením města na železnici (první vlak přijel do Pardubic 20. srpna 1845). Vznikla zde řada průmyslových podniků jako lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Podobně jako v jiných místech země tehdy došlo i ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká pardubická. Pardubice jsou i kolébkou českého letectví, když 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy, kde přistál na dostihovém závodišti. Po první světové válce došlo k dalšímu rozmachu průmyslu. Vznikly firmy Explosia a Synthesia, také Telegrafia, později Tesla. Po druhé světové válce se započalo s výstavbou nových městských čtvrtí. V šedesátých letech se začalo stavět sídliště Polabiny na pravém břehu Labe. Poté byla vybudována ještě sídliště Dubina a Cihelna.

Kladruby nad Labem leží v kraji Pardubickém zhruba 6 km severozápadně od Přelouče a 22 km západně od Pardubic. Obec je známa především díky místnímu Národnímu hřebčínu, s. p., kde se chová již od 16. století Starokladrubský kůň.

Národní hřebčín Kladruby nad Labem je chovnou stanicí běloušů českého plemene starokladrubských koní. Starokladrubský kůň je teplokrevné plemeno vzniklé křížením starošpanělských a staroitalských koní. V hřebčíně je chováno přibližně 300 starokladrubských koní, probíhají v něm zkoušky výkonnosti hřebců, drezúrní i jiné závody a řada akcí pro veřejnost. Praxi v tomto hřebčíně zde získávají i studenti Středního odborného učiliště zemědělského v Kladrubech n. L., které je zaměřeno na chov koní a jezdectví.
Součástí hřebčína jsou i rozsáhlé pozemky v okolí s výběhy pro koně. Samostatnou pobočku tvoří Hřebčín Slatiňany, kde se chovají vraníci stejného plemene (cca 250 kusů). V Kladrubech nad Labem jsou chováni bělouši (cca 300 kusů).
Chovu koní se v Kladrubech nad Labem věnovali již Pernštejnové, kteří zdejší panství zakoupili v roce 1491. Součástí panství byla i obora, kterou Maxmilián II. dostal darem od českých stavů v roce 1560 a později zde vybudoval hřebčinec. Rudolf II. udělil hřebčínu statut císařského dvorního hřebčína. Od doby Rudolfa II. byli koně z Kladrub využíváni jako kočároví koně pro rakouský císařský dvůr. V roce 1918 získal hřebčín do vlastnictví československý stát, avšak chov starokladrubských koní byl po roce 1918 téměř zničen, jelikož bylo rozhodnuto zdejší chov jako zbytný zlikvidovat. Do roku 1931 bylo chovné stádo téměř rozprodáno. S regenerací chovu začal až profesor František Bílek ve 40. letech 20. století. Podle mnoha odborníků na poslední chvíli. K regeneraci museli být využiti zčásti i koně jiných plemen. Starokladrubští koně představují zřejmě jediné plemeno na světě, které bylo vyšlechtěno speciálně pro tažení kočárů císařů a králů. Vrané starokladrubské koně pak používali k reprezentativním účelům převážně vysocí církevní hodnostáři. Starokladrubští koně slouží na královských dvorech však i dnes. Dánská královna vyjíždí na slavnostní projížďky po Kodani ve zlaceném kočáře taženém šestispřežím běloušů kladrubského chovu. Ve Švédsku jezdí na starokladrubských bělouších trumpetisté švédské královské jízdní gardy.
V roce 1995 byl starokladrubský kůň vyhlášen za kulturní památku a v roce 2002 bylo kmenové stádo běloušů vyhlášeno za národní kulturní památku. Jde totiž o unikátní plemeno, které je dnes chováno v tomto rozsahu jen v České republice. Ve světě je celkem chováno přibližně 1100-1200 koní tohoto plemene.


Průběh

Pohoda, dobrá nálada, klid a pěkné počasí

tak bychom mohli napsat o výletu seniorů ve čtvrtek 21. 9. 2017. Našim cílem byly Pardubice – prohlídka zámku s báječnou průvodkyní, prohlídka náměstí a starého města. Sladkou tečkou byla návštěva výrobny perníku, kde jsme ochutnali perníky s různými příchutěmi. Tvary, zdobení, kombinace barev, vůně koření a medu – to je nezapomenutelný zážitek. Však každý z nás vezl domů ochutnat perníkovou pochoutku!

Po obědě jsme pokračovali autobusem do Kladrub nad Labem. Zámečkem a národním hřebčínem nás provázeli osobnosti – milovníci a znalci „světa koní“. Z jejich výkladu a chování jsme cítili pocity štěstí a spokojenosti. Čistota a pořádek ve stájích, na dvoře a celém okolí hřebčína svědčí o mimořádné péči o české plemeno starokladrubských koní.


19. 10. 2017 – MOST, ČERVENÝ HRÁDEK, ZOOPARK STARÁ VES, KADAŇ, PANENSKÝ TÝNEC

Popis

Most je statutární město v severozápadních Čechách (Ústecký kraj), které leží na řece Bílina. S počtem obyvatel 67 tisíc je 14. největší město ČR. Historické město bylo v 70. a 80. letech 20. století téměř zcela zbořeno kvůli těžbě uhlí. Nejcennější stavbou a turistickým lákadlem je kostel Nanebevzetí P. Marie, roku 1975 přesunutý na současné místo, a hrad Hněvín na kopci nad městem. Hněvín je hrad ležící na stejnojmenném vrchu (399 m n. m.) ve městě Most. Podle archeologických průzkumů bylo na vrcholu hory vybudováno opevněné dřevěné hradiště již v 9. století. Hrad písemné prameny dokládají až v polovině 13. století. Přestavba z dřevěného hradiště na kamenný hrad proběhla zřejmě ve 12. století. Za husitských válek zůstal hrad nedobyt. Za vlády Rudolfa II. pobývali na příkaz císaře na mosteckém hradě alchymisté Angličan Edward Kelley a Řek Marek Mamugny. Edward Kelley na mosteckém hradě v roce 1597 zemřel. Za třicetileté války město zpustošili a hrad dobyli Švédové. Po válce zaslali mostečtí měšťané císaři Ferdinandu III. prosbu o svolení k demolici hradu, aby hrad již nemohl přitahovat pozornost vojska, a aby stavební materiál mohli použít na opravu města. Císař jejich žádosti v září 1650 vyhověl. V listopadu 1651 začalo bourání a skončilo v roce 1653. Po následujících více než 200 let pak vrchol Zámecké hory, jak se kopec tehdy nazýval, zůstal pustý a až v roce 1896 bylo počato s postupnou obnovou hradu do současné podoby, kdy Hněvín slouží jako hotel, restaurace a rozhledna.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Předchůdcem dnešního kostela byla raně gotická trojlodní bazilika založená mezi lety 1253 až 1257. V roce 1515 bylo město Most zničeno požárem, který postihl i kostel, a proto se roku 1517 na troskách starého chrámu započalo se stavbou nového. Při dalším požáru města v roce 1578 kostel opět částečně vyhořel a byl opravován až do roku 1602. V letech 1880–1883 proběhla poslední velká oprava, při níž byl interiér regotizován.Proslulost kostel získal především v roce 1975, kdy byl přesunut po kolejích o 841 metrů, aby byl zachráněn z města, které bylo srovnáno se zemí kvůli těžbě uhlí. V Guinessově knize rekordů je zapsán jako přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích. Kostel se stal 8. února 2010 národní kulturní památkou.

Červený Hrádek – je raně barokní zámek stojící na ostrožně v místech zaniklého hradu (hrádku) Borku založeného zřejmě na přelomu 14. a 15. století. Borek byl roku 1421 dobyt husity a vypálen. Jeho majitel proto nechal objekt opravit a jeho fasádu nechal natřít červenou barvou. V pramenech je pak od roku 1422 nazýván jako Červený hrádek. Roku 1655 tehdejší majitel Jan Adam Hrzán z Harasova nechal strhnout staré zdivo, zahladit zemní opevnění hradu a na místě samém do roku 1675 vystavěl zámek. V letech 1687–1688 působil na zámku sochař Jan Brokoff, který vytvořil dvě kašny na nádvoří, soubor soch, vázy na schodišti a další díla. Na zámku se narodil jeho syn Ferdinand Maxmilián, v Evropě proslulý barokní sochař. Rod Hohenlohe-Langenburg byl posledním šlechtickým rodem, který zámek a panství vlastnil. V srpnu 1938 umožnil Max Egon předáku sudetských Němců Konrádu Henleinovi a anglickému lordu Waltrovi Runcimanovi schůzku, která předznamenala následnou Mnichovskou dohodu. V roce 1945 byl zámek rodu Hohenlohe-Langerburg zabaven. V průběhu prvních dvaceti let po válce budova postupně chátrala. Začala být udržovaná až v době, kdy zde sídlila léčebna dlouhodobě nemocných. Původní vybavení zámku bylo v letech 1945–1946 Národní kulturní komisí sepsáno, označeno a rozvezeno na různá místa. Od roku 1996 je zámek majetkem města Jirkova. V roce 2006 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce. V okolí zámku je rozsáhlý park a zámecká obora.

Skanzen a ZOO park Stará Ves – Chomutov

Zoopark  byl založen v roce 1975 nedaleko známého Kamencového jezera v severovýchodní části Chomutova. Nejprve byla v Zooparku chována zvířata méně náročná na chov, mezi které patří jelen, muflon, rys, daněk a vodní ptactvo. Následně zoo získala vlky, bobry, kočky divoké a jako první v Československu odchovala kormorány a pelikány. ZOOpark se specializuje na chování zvířat z oblasti palearktu, tedy z oblasti Eurasie a severní Afriky. Od roku 2008 se do zahrady dostaly nové druhy zvířat, kterými jsou supi bělohlaví, ibisi skalní, rosomáci, tuleni a medvědi.
Skanzenje ukázkou historie a dřívějšího způsobu života obyvatel Krušnohoří. Dominantou je funkční větrný mlýn holandského typu. Roubená stavba zve k návštěvě stálých expozic řemesel typických pro Krušnohoří, jimiž jsou zejména výroba dřevěných hraček, krajkářství, včelařství a mnohé další. Ve skanzenu najdeme i starogermánskou a staroslovanskou chýši, kapličku. Vedle vznikla malá políčka. Skanzen je součástí zoologické zahrady.

Kadaň – je někdejší královské město s osmnácti tisíci obyvateli na levém břehu řeky Ohře. Název města je odvozen z osobního jména Kadan ve významu Kadanův dvůr. Oblast byla osídlena různými národy již od 18. století před naším letopočtem. Nedaleký vrch Úhošť je možná legendárním sídlem a centrem Sámovy říše, u něhož v roce 805 n. l. došlo ke známé bitvě u Wogastisburgu. Kadaň jako taková byla založena pravděpodobně na konci 11. století. První písemná zmínka o Kadani je z roku 1183. O několik desetiletí později byla Kadaň povýšena na svobodné královské město, byl vystavěn královský hrad a minorité si zde zřídili klášter s kostelem svatého Michaela. Roku 1362 město i s hradem podlehlo požáru. Za vlády krále Karla IV. město znovu rozkvetlo. Příjezd krále Karla IV. do města dodnes kadaňští každoročně, vždy poslední sobotu v srpnu, oslavují jako císařský den. Na konci 16. století byla v okolí města objevena ložiska zelené hlinky neboli seladonitu. Po třicetileté válce těžba upadala, ale k dalšímu jejímu rozvoji došlo od poslední třetiny 18. století až do první třetiny 20. Století, kdy se z Kadaně stalo průmyslové město. Historické centrum města však bylo v roce 1978 vyhlášeno Městskou památkovou rezervací a po roce 1989 se podařilo řadu objektů opravit tak, že dnes je Kadaň vyhledávaným turistickým cílem.
K historickým památkám patří Kadaňský hrad , jenž byl založen kolem poloviny 13. století. Dnes je objekt sídlem Městské správy sociálních služeb (domov s pečovatelskou službou) a Kulturních zařízení Kadaň (knihovna, muzeum); Kostel Povýšení sv. Kříže stojí v místě původního gotického kostela z 13. století. Po požáru v roce 1635 proběhla barokní přestavba a v letech 1746 – 1755 další; Radnice čp.1 je situována na roh náměstí a jedné z hlavních ulic. V přízemí se dochoval gotický klenutý prostor využívaný dnes jako galerie Josefa Lieslera (slavný český malíř, grafik a ilustrátor, rodák z Vidolice u Kadaně), Středověká bašta, která je dokladem intenzivní výstavby městského opevnění v pozdní gotice; Gotický dům č.p. 185 na náměstí (dnes však již po renesanční přestavbě z 2. pol. 16. stol. Se sgrafitovou výzdobou); Šlikovský dům č.p.184  dokládající výstavbu kamenných domů v Kadani, gotická stavba s loubím vznikla po roce 1400, dvorní křídlo v polovině 16. století, renesanční přestavba vytvořila velkolepou vstupní síň; Městské opevnění vzniklo po roce 1259, dochované hradby uzavírající město jsou až z 2. pol. 14. stol.; Kašna, neboli tzv. “Šlikovský rybník”, je vodní obezděná nádrž s balustrádou čtvercového půdorysu a s kamennými barokními vázami na postamentech. Jednotlivé články balustrády byly přeneseny z klášterecké zámecké zahrady; Katova ulička je uváděna jako nejužší ulička v České republice, délka uličky je 51 metrů, šířka v nejužším bodě je 66,1 cm; Sloup Nejsvětější Trojice (morový sloup) na náměstí je dílem K. Weitzmanna z let 1753-1755; Brána Svatých, neboli též Svatá věž, je jedinou dochovanou branou z opevňovacího městského systému; Maxipes Fík – je dnes také symbolem Kadaně. Stal se jím na památku spisovatele a scénáristy Rudolfa Čechury, rodáka z blízké vsi Ahníkov, jež však pod buldorezy musela ustoupit hnědouhelnému lomu Nástup – Tušimice. Rudolf Čechura je autorem scénáře k večerníčku o Maxipsovi Fíkovi. V Kadani se slaví každoročně narozeniny Maxipsa Fíka i proto, že ve městě žil a účinkoval známý herec Josef Dvořák, který Fíka namluvil.

Panenský Týnec –  první písemná zmínka o zdejší obci pochází z roku 1115. Ve 14. století tu rod Žerotínů zbudoval klášter klarisek, a proto Týnec dostal přídomek Panenský Díky Žerotínům, kteří stáli na straně táboritů, přežil klášter bez větší úhony husitskou dobu, ba co více, stal se v ní dokonce. i úkrytem uprchnuvších pražských sester klarisek. V roce 1782 během josefínských reforem byl klášter zrušen a jeho budova byla upravena na zámek. Objekt se dodnes používá ke světským účelům.

Současně se stavbou kláštera byla ve 14. století zahájena, snad v roce 1316, též stavba monumentálního trojlodního kostela ve stylu vrcholné gotiky. Stavba přisuzována dílenské huti Petra Parléře však nebyla nikdy dokončena. Na přelomu 14. a 15. století byla totiž stavba přerušena a objekt částečně pobořen. Po Bílé Hoře byla stavba nadobro zastavena. Dochováno je tak zčásti jen 21 m dlouhé a 9 m široké kněžiště, jižní zeď s portálem a část západní zdi, nedokončené stěny mají na výšku cca 20 metrů. Nedostavěný kostel svým zjevem vytváří pro někoho až mystickou atmosféru, která po staletí přitahuje nejrůznější psychotroniky, léčitele, duchovní i umělce. Spirituální síla se zde prý skrývá v kamenných zdech kostela. Psychotronik a spisovatel Stanislav Brázda naměřil v prostorách chrámu pozitivní zónu číslo 8, tedy nejsilnější, uzdravující. Údajně zde prýští zvláštní spirituální síla navozující pozitivní energii, která prý vytváří dobrou náladu, potlačuje deprese a dodává elán do života. Prý je to skvělé místo pro rekonvalescenci lidí po mozkových příhodách.
A o Panenském Týnci se také říká, že někde pod podlahou bývalého kláštera nebo pod kněžištěm nedostavěného kostela je možná ukryt i hrob svaté Anežky České, jejíž ostatky, které doposud nebyly objeveny, prý sem v husitských dobách přenesly klarisky z pražského Anežského kláštera.

 


Průběh

Poslední podzimní výlet seniorů 

byl ve znamení mlhy. Ta nás ráno provázela po celou cestu do Mostu. Projížděli jsme Českým středohoří, marně jsme hledali kopce a zbarvené listí na stromech – kdepak, mlha nás pustila jen na pár metrů od autobusu. Program nás však čekal velmi pestrý a zajímavý, náladu jsme si pokazit nenechali. V Mostě jsme si prohlédli kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl v roce 1975 přesunut o 841,6 m (o přestěhování jsme viděli i film z této doby). Další byla plánovaná návštěva a prohlídka interiéru zámku Červený Hrádek v Jirkově – kaple sv. Jana Křtitele, dále zrcadlový a rytířský sál, lovecký salonek s obrazárnou a pracovna Maxe Egona Hohenlohe-Langenburg. Rozsáhlý park byl v bílé mlze. Pak jsme se přesunuli do Staré Vsi u Chomutova do ZOOparku a skanzenu. Tam jsme si dopřáli safari vláčkem – ZOO je velmi rozsáhlá, zvířata mají velké výběhy – pěšky bychom prohlídku nezvládli. Na chvilku prokouklo sluníčko, mraky a mlha ustoupila, takže pobyt mezi zvířaty a na starém statku ve skanzenu byl příjemný. Město Kadaň je malebné, čisté, jeho dominantou je radnice s věží, na náměstí Sloup Nejsvětější Trojice, Katova ulička široká cca 66 cm, která sloužila ve středověku jako stoka odvádějící vodu z náměstí. Prošli jsme se po hradbách, dívali se z výšky na upravenou promenádu podél řeky Ohře, na orloj. Návštěvu Kadaně jsme zakončili v cukrárně. Poslední místo v programu byl Panenský Týnec – chrám kláštera klarisek – magické místo a záhadný nedostavěný chrám. Výlet se povedl a vrátili jsme se ve zdraví a spokojeni domů.

Děkujeme Úřadu městské části Prahy 5 ve Slivenci a CK ARCES a všem pracovníkům, kteří se o nás celý rok starali a umožnili nám navštívit tolik zajímavých míst.